Červen 2017

Vzhůru do ATL

Včera v 10:25 | Mr.MC |  Myšlenky
Zatímco doufám, že se Pan těžký kalibr konečně vymotal ze švédského metra, kam se dostal při 48 zastávce na cestě domů z Řecka, kde natáčel další svůj dokument (Seveřani nějak nevytočili označení, ale on se vždycky najde, když se ztratí, já s tím mám někdy velké problémy), já tu dumám nad tím, co čeho se to vlastně snažím nastrkat.

Myslel jsem si, že nejsem ten typ člověka, který by hledával vzrušení v podobě odhalování neznámého a že z takových věcí mě pojímá strach, ale ne. Čém více nad tím přemýšlím naplňuje mě stále silnější pocit, že tyhle odezvy nemůže realita, mé skutečné já, ale nízké sebevědomí a fakt, že mi rodiče vštěpovali do hlavy jaká jsem nula, která se o sebe sama nikdy nepostará. Jelikož, touha cestovat, poznávat nové věci je u mě stále silnější, navyšuje se ním sebevědomím, v tomhle jsme si Panem Těžkým Kalibrem podobní, bude mu cesta zpět do Států trvat možná pět dní… zastaví se a prozkoumá další město na trase… nevypočitatelný a s talentem na focení mi ty chutě ještě znásobuje… jsme stejní v mnoha věcech asi proto mezi námi pomalu a jistě vzniká zvláštní přátelství… zachránil mi život, taky ví, že skrze jeho reporty a fotky mohu cestovat na vzdor svému špatnému zraku, ale nikdy nebudu moci vyjádřit svou vděčnost a sám mu nemohu dát víc než podporu a své přátelství, které respektuje a potěšilo ho, což proto ono dostává šanci existovat a rozvíjet se, ale on si zaslouží mnohem víc. Poslední paklík fotek mě nakopl tak, že bych se nejraději sebral a někam odjel. Takže zdánlivá nesmyslnost pokusů sám se přestěhovat třeba do ATL pozbývá platnosti, už to není o strachu, ale o možnostech.

Proč by nás jako nevzali?

Neděle v 17:45 | Mr.MC |  Něco jako deník
Takové pozvolné pokračování minulého článku Nevzdát se mužství, jelikož mnoho věcí chytlo podivné pointy s tragikomickou příchutí. Všechno to začalo, když jsme včera seděli s rodiči u ohně a jedli opečené sojové plátky…

"Já se tě na něco zeptám." Matka samozřejmě použila i moje ženské jméno a poslední dobou jak jen slyším, tak se vnitřně naježím, už jsou jen dvě místa, kde se používá a já ho vůči sobě fakt nesnáším, jinak je pěkné.

Čekal jsem nějak dost nepříjemnou otázku a máti se vytasila s tím, kde bych jako chtěl žít, kdybychom museli emigrovat. Tak jsem řekl, však vy víte, Amerika, o NYC jsem mlčel, ptala se na stát. Nemůžu za to kam mě táhne moje srdce. Stejně to jsou od nich jen kecy, oni nikdy nikam neodjedou, ani na dovolenou, jen o tom tu a tam hovoří.

Časová osa

Čtvrtek v 12:14 | Mr.MC
Rozhodl jsem se mapovat své důležité mezníky v této vertikální časové ose odrážející skutečnost (nikoliv představu), aby v tom byl pořádek také pro další práci s fakty a srovnal jsem si myšlenky:

  • 1999 - asi ve 13 Coming out mezi dost spolužáky na základce a kamarády
  • 2002 - moje první velká povídka
  • 2003 (asi) - Coming out rodiče, na střední
  • 2003 - až něco - šílené období s běháním po psycholog. poradnách
  • 9/2006 - Stal jsem se charitní dobrolníkem
  • 2013 - asi - Coming out u kolegů v dobrovolnické činnosti
  • 6/2015 - První návštěva u paní Hanky Fifkové
  • 2016 - Druhý koming out u rodičů - ani odborníka matka neposlouchala :D
  • 2016 - Coming out u nové šéfové a její podpora jakmile bude papír od odborníka
  • 2016 - 2. sezení u Fifkové nedopadlo,
  • taky pořádné hrudníku a už se projevuje plynulá změna šatníku.... přidám sem příslušné články, které body vysvětlí, ale až budu mít čas a bude se mi chtít :D
  • 4/2017 - Začínám psát svou první knihu.

Nevzdát se mužství…

21. června 2017 v 18:11 | Mr.MC |  Něco jako deník
Zdá se to být jednoduché, v porodnici se podívají a vidí, kluk či holka a šmytec a ono to ve většině případech takhle jednoduché je, ale ne tehdy, když se muž narodí do ženského těla.

Mnoho z vás by asi nikdy nenapadlo, že pouhé "být ženou" či "být mužem" může být problém, chcete auto snů, vilu na pobřeží nebo aspoň ty nové šaty za výlohou ale nemáte na ně? Tak já nechci nic jiného než být plnohodnotně muž, paradoxně, tahle snaha je pořád ještě dost často nazývána čímsi proti přírodě, když se ale konverze pohlaví provede dobře, poslední dobou pak není ani poznat, že by něco bylo jinak a maximálně zůstává u tušení a vše je jak má být, nejhorší je to přechodné období, kdy vlastně nejste to ani ono.

Jednou protančím noc

15. června 2017 v 16:08 | Mr.MC |  Myšlenky

Někomu z rodiny by to asi znělo hodně divně, ale hrozně rád bych protančil noc, ony by se divili, ale nelžu, když to píši, já totiž taneční odmítl čistě proto, že by mi vlastně nebylo k ničemu a akorát bych tam trpěl.

My trangender to máme celkově složitější a opravdu by pro mě byla velká muka být celý večer v dámském, už tehdy jsem se tomu vyhýbal, důvod jsem rodičům neřekl a tak kouleli očima, proč jako nechci, když se mi to bude hodit, samozřejmě tu je také fakt, že role ženy a muže se v tanci liší, by i moje přítomnost postrádala smysl.

Není ale pravda, že by mi vadil tanec, nebo že bych ku příležitosti nějakého menšího neformálního plesu pro mě nechodil, což by se mohlo zdá jako důvod brát dodatečně nějaké lekce, jenže prostě nesnáším, když musím hrát ženskou roli a hrozně nerad jsem brán jako žena, takže na takové akce ani nechodím, pokud nemusím.

Nepopírám ale, že jakmile bude konverze pohlaví dokončená, že bych rád se tančit naučil pořádně a rozhodně do toho půjdu z chutí. Tady vidíte další důvod proč neotálet a své dítě nebrzdit ve změně, trans bez vyřešení své situace nemohou / nechtějí tanči a velice těžko si k tomu také hledají partnery, mluvím o rodičích, protože čím dříve se začne tím lépe.

Jsem vlastně smutný, tanec by mě nejspíše hodně bavil a tak doufám, že jednou noc protančím. Byť po posledních netových vztazích, kdy prakticky neexistoval fyzický kontakt a při té většině FtM osob po dokončení přeměny - gayů, na fcb komunitě, jsem sám ze sebe rozpačitý, baví mě sexuální napětí mezi smíšenými partnery a snad doufám, že jej budu moci zakusit.

A co bude dál?

11. června 2017 v 21:31 | Mr.MC |  Něco jako deník

Co je správné a co ne, se rozhoduji nějakou dobu srdcem, už jsem další článek na tento týden psát nechtěl, ale věřím, že je to správně, navíc už jsem unavený z toho jak někteří jedinci mají neustále nutkání mi sdělovat, že odstěhovat se od rodičů by pomohlo, opravdu si myslíte, že tím někomu pomůžete? Ne.

Tak tím začnu, kdybych měl kam, tak se okamžitě odstěhuji, jenže v mé cenové kategorii jsou byty nesmyslně hodně vzácné, nemůžu za to, že na single a invalidní tvory tento stát nemyslí a já prostě se svým malým ID hledám byt těžko, to že ještě bydlím tady neznamená, že se nesnažím, automaticky předpokládat, že úmyslně s odstěhováním otálím je urážlivé, skutečně mi nikdo nemusí vykládat, že odstěhovat se by hodně vyřešilo a ničemu tím neprospějete, až bude kam odstěhuji se a protože se velice snažím, tak jednoho dne vlastní byt mít budu, je to jen otázka času.

Důvodem mého odstěhování od rodiny není jen to, že mi je 31, můj dobrý kamarád s matkou bydlel snad ještě v padesáti a odstěhoval k přítelkyni, kterou si měl brát - proti tomu nic nemám, a taky tu u mě nejde jen o to, že takový krok je správný, stojí tu rovněž fakt, že moji rodiče jsou tvrdě proti mé transsexualitě a nutí mě žít v roli ženy, přestože jsem muž, nehodlám tyhle lidi mít ve svém životě, setrvávám tedy jen proto, že nemám kam se odstěhovat.

Správná věc….

10. června 2017 v 14:28 | Mr.MC |  Něco jako deník
Neschopnost se rozhodnout je v naší rodině snad pravidlem, vnímám to tak, že velký podíl na ní ale nese také výchova, sám jsem zažil neustálé šlapaní po sebedůvěře, kdy mi bylo v tloukáno do hlavy jaká jsem nula, mírně retardovaný člověk, jak se mi doma smáli za jiný názor a nikdy mě nepodpořili, jak mi dávali najevo, že můj názor je vždycky špatný… a pak se rozhodujte… co je správně a co špatně…

Dneska jsem dospělý a tvrdě jsem si vybojoval sebedůvěru, vím, že mírnou mentální retardaci nemám ani snížený intelekt jak někteří tvrdí, jsem spolupořadatel mimořádného koncertu, píši knihu a 11 let dělám charitního dobrovolníka, intelektem stačím svým nadprůměrně inteligentním přátelům a moc rád trávím čas s mentálně postiženými (i když skutečně jsem vysoce nad nimi jak inteligencí tak intelektem, mě to nevadí, jsou skvělí), prostě nejsem nicka, nejsem nikdo a ani nejsem zrůda…