Všechno nejlepší I. – Musím začít od začátku….

8. května 2017 v 13:21 | Mr.MC |  Něco jako deník
Vždycky je nejlepší začít příběh od začátku, zvlášť, když tyhle narozeniny byly dost zásadní, hodně se změnilo, nejprve to tak nevypadalo, ale některé věci prostě potřebují čas, aby se projevily.

Všechno zraje, dozrává, trpělivost bývá výhodou, kdo si počká ten se dočká… zásadní posun vpřed jsem čekal 15 let, už několikrát jsem si myslel, že se něco hnulo dost, ne… to až teď. Nejprve však musím napsat, že narozeniny nesnáším.

Nejde tady o zoufale nudné rodinné "oslavy", kdy si ostatní povídají o politice a takhle hlubokých věcech… jde o to, že 1. mě všichni oslovují rodným jménem a to bytostně nesnáším… 2. neustále mi někdo připomíná, že uplynul rok a já nestihl co jsme potřeboval a pořád trčím "tady" a 3. nikdy nemůžu trávit narozeniny s těmi co bych chtěl, jenom nejlepší kamarád bydlí dostatečně blízko….



Jeden ze zásadních zlomů nastane, kdy si uvědomíte, že nežijete, ale přežíváte, ano je super být dobrovolník v mnoha směrech a být tu pro ostatní, pomáhat… je to wow, cool, charitní dobrovolník je něco super… ale… vy dobře víte o jakém ale mluvím. Když se sesypu nikomu už nebudu moc pomáhat… Pomož si sám a bude ti pomoženo….

Být pro druhé neznamená obětovat své sny, přežívání zabíjí, přehodnotit své preference, priority, a hlavně začít myslet taky trochu na sebe.

Nesnáším narozeniny, kdo za to může? Já přece. Smířil jsem se otupěle s tím, že jsem tu jen pro ostatní a na vlastní život nemám nárok, mým údělem je dělat druhým lepší den, na mém dni ale nezáleží, vážně?

Sebe lítost, že jsem zrůda bez pohlaví, nejsem zrůda, jsem muž uvězněný v ženském těle, za to nemůžu. Nemá právo na svůj život a nikdy ho mít nebudu? Jo, je jednoduché se smířit, těžší je bojovat. Pokud něco chceš, musíš pro to něco udělat.

Možná že tenhle příběh začal už v lednu, kdy jsem sedl a napsal co bych si přál na dvě strany světa. A teď jsem ve fázi, kdy stojím na prahu konečně splněného přání, protože není jen pro mě. Přestal jsem si o sobě myslet, že na něco nemám.

Ve chvíli, kdy jsem začal pracovat také na svém vlastním životě, ne na přežívání, dokázal jsem tu být ještě víc pro ostatní a zadělal jsem si na pořádné narozeniny, nejhezčí zatím co byly.

Pomož si sám a bude ti pomoženo…. Svatá pravda. A tak teď tu sedím a přemýšlím odkud začít. Moji přátelé se každý rok snaží mi zmírnit utrpění z nenáviděného dne v roce tím, že se předhánějí, kdo mi udělá v rámci možnosti největší radost…

Mě stačí málo a v tom to je. Soutěž o prvního gratulanta mě hrozně moc baví a tak asi začnu od toho pátku, pohlednici z Polska jsem vám už ukazoval. Ale zatímco já po těžké práci na velkém projektu, o kterém vám povím později, odpočíval u oblíbených seriálů, rodila se ještě jiná gratulace…
Protinožci se vám na všechno vykašlou, vždycky hrotí, že si druhá straně řekne, že asi nemáte zájem, při tom kvůli nim, protože oni taková místa milují všechno směřujete právě do toho kostela. Chcete aby i oni si akci užili, máme si prostě všichni spolu udělat hezký večer… dárek pro ně, pro lidi z města, druhý den návštěva centra, dárek pro klienty… můj sen… a církev se ani snad po 3 měsících na odpověď nezmohla…. Já už nemohl, nemohl jsem nic dělat jen sledovat jak se všechno hroutí… už jsem chtěl odejít, umřít…. Kamarádce Markétce stačila jen snaha. Zatímco já smutnil nad jednáním církve, musíme si uvědomit, že dělám dobrovolníka v jejich zařízení, o to víc zdržování bolelo, po 11 letech služby… oni se snad ani nevyjádří! Jen počkají až to vyšumí a špatní budeme my!…. Markétka sedla a připojila se po měsících na svůj facebook…. A napsala zprávu.

Pak se vytasila s tím, že má a to jsem vám avizoval, dárek v podobě toho, že někdo na kom mi nějak záleží slíbil mi popřát k narozeninám. Miluji hádanky… ale… "Setkáváš se s ním každý den, skrze sociální sítě, ale je to spíše jednosměrné i když občas spolu trochu hovoříte. Vždycky ti zvedne náladu, ty ho znáš, on o tobě ví, budeš mrkat na drát."
Utrápený z toho, že mi projekt sebral čas i nervy a pomalu umírá a nejspíše mi sebere i duchovní učitele, jsem neměl náladu na hádanky. Tak jsem opáčil "Vždycky mě nesmírně potěší jen přání k narozeninám nepotřebuji dárky, ale sama víš, že mě nic na čem by mi fakt záleželo nevyjde, jestli to je něco mimořádného to nevyjde, pokud by mi to mělo udělat fakt radost, takhle to u mě chodí." "On vždycky drží slovo!" Skoro vykřikla a moje narozeniny se blížily. Austrálie mlčela, pán ze Střediska mlčel, církev mlčela… a já si jen říkal, že Markéta bude hrozně zklamaná, protože i kdyby dotyčný milionkrát chtěl, tak selže aspoň technika a zpráva se ke mně nedostane…. A ještě mi kruci vrtalo hlavou kdo mi slíbil popřát. Někdo přece jentak neslíbí popřát cizímu člověku… Trekkies nebo Eltonites prosit nemusí, přejeme si běžně… Co znamená "trochu spolu hovoříte"? Zvedá mi každý den náladu? Ještě tohle do baráku… hádanky…. Vážně mi stačí málo, třeba jen aby se něco konečně hnulo… cítil jsem se unavený a vyčerpaný… po těch 16 letech boje..."Znáš ho protože ho znají ostatní." Jasně…. Ještě mě víc šponuj.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama