Vzpomněl jsem si, kdo jsem...

14. dubna 2017 v 12:34 | Mr.MC |  Něco jako deník
Znáte ten pocit, když na vzdor všem oficiálním papírům je všechno s vámi jinak, i když třeba nechcete. O to, o čem vám budu povídat se nijak nesnažím, skutečně jsem rodilý Čech, tedy aspoň podle rodného listu a politika mě nebere, necítím v Česku odpor třeba kvůli Zemanovi, většinu přátel jsem vlastně mimo Státy, všechno se ve mně odehrává na základě vnitřních instinktů, hlasů srdci a takových záležitostí a sebepoznávání.

Mám Čechy a Česko rád, ale kupodivu k němu necítím domovskou sounáležitost, nejsem patriot a nezmění na tom nic ani fakt, že tu je na mnoha místech krásná příroda a můj nejlepší kamarád je Čech jak poleno, no ale učitel angličtiny.



Prostě jak jdu cestou sebepoznávání, často hledím do sebe a čímdál více si uvědomuji kdo vlastně jsem, co je pro mě přirozené a už se nedaří to ignorovat, musím si pracně vydobývat svou svobodu, abych mohl být tím kým skutečně jsem a ne tím, kým mě chce mít rodina, což přináší objevy, které s podstatou té mé nesvobody zdánlivě nesouvisí, maličkosti které se zdají být nedůležité. Všechno se to topilo pod vrstvou lží a sebeklamu pramenícího z toho jak mě okolí nutilo dělat jim role, které mi předurčilo, jenže když se začne stávat duše svobodná, začne se rozpomínat.

Přál bych si aby mě rodina poslouchala, dala mi slovo a také se probudila z namlouvání, prvotním problém je transsexualita, v blátě vnucované role ženy se to skutečné mé já dusilo a nemohlo se nadechnout až nakonec skoro zapomnělo. Všechno je v pořádku a zdá se přirozené pokud si vzpomenete na něco co jste stoprocentně v tomto životě znali, filozofickým oříškem se stává fakt k podstatě, který prý geny ani tímto životem dán nemůže.

V momentě, kdy se v meditaci obrátíte do sebe a praktikujete to dostatečně dlouho, začne se cosi měnit, pomalu ale jistě odstraňujete nánosy toho bláta z bludů a klamů a zjistíte, že to nejsou skutečné myšlenky, něco co jste, ale jen to co vám okolí vnutilo, jelikož se mu pravda nehodí do krámu.

Nejdřív postup zabolí, hlavně u transsexuála, krásný nevědoucí čas dětství je pryč, už rozumíte pojmům, a tohle mám umožní udělat si pořádek v citech a uvědomit si, kdo jste, asi nejzákladnější otázka bývá, jsem muž či žena, jakmile si uvědomíte, že jste muž, uvězněný v ženském těle, hrozně to bolí, byť úleva z toho, že se vám potvrdilo, co jste dávno věděli nakonec pomůže všechno lépe snášet.

Dobře, jste muž, někde se stala chyba, tak jste se narodili do ženského těla, rodina vás nutí hrát tuhle roli a ještě vyhrožují, že skončíte na ulici, když se začnete měnit, fajn, za nějaký čas jak pokračujete v mystické cestě už chápete, že na pohlaví nezáleží, ne na tom fyzickém, že skutečně jste to co je váš duše, to vás dělá tím kým jste a že nenávist vůči rodině nebo okolí, které tomu nerozumí a neposlouchá vás, je zbytečná a jen vás ničí. Naučíte se, že sice považujete své tělo za tělo cizí, nemáte k němu vztah, ale sebe jako to nefyzické, tu duši, začnete mít rádi, potupně začnete se mít rádi takový jací jste. Dokážete přežívat se sebou v harmonii a tehdy přichází odměna za vaše utrpení, cesta ke změně pohlaví ještě bude dlouhá, díky rodině, delší než u jiných, ale něco už začínáte za své úsilí dostávat.

Nejdříve jsou to jen drobnosti, uvnitř sebe slyšíte jak si pokládáte otázky, pochybujete, ale nerozčilujete se. Opravdu chceš jíst tohle? A tohle tě skutečně baví? Nechceš si raději koupit tohle a dělat tohle? Nechceš raději nosit tamto. Vnitřní hlas říká: Tohle přece vůbec nemusíš dělat. Tím zjišťujete tolik věcí děláte, jíte nosíte protože 'tak to u nás je' nebo 'tak to bylo vždycky, v této oblasti'.

Když konečně dovolíte, aby ten vnitřní hlas nejen dostal slovo, ale aby byl vámi i vyslechnut a začnete mu věnovat pozornost, sedíte třeba jen tak a hledíte do sebe, když najednou ucítíte vůni a rozpomenete se. Vůně, hlasy, obrazy… cosi probouzejí uvnitř vás a vy cítíte, že tohle k vám patří, tohle jste…

Nejprve vás to mate, protože jste nikdy ta místa nenavštívili, možná vás trochu zachvátí strach, protože jasně chápete, že od svého okolí odlišujete, budou na vás blbě čumět, když si budete dělat sendvič s burákovým máslem, budete jen tiše sedět zatímco ostatní budou mluvit o fotbale a hokeji, když vy sledujete formuli a nově baseball, k tomu ještě pro ně nepochopitelně fandíte Mets. Ale je záhodno se na to všechno vykašlat a hlavně být tím jste a tím co po vás chce okolí. Ten pocit svobody a klidu za to stojí.

Teď, když mám slovo 'já' a proti proudu okolí se poslechnu a nejen to dokonce si pravdu i připustím, se cítím lépe než kdy dřív, hrát role je nesmírně unavující, tak samozřejmě, pořád ještě musím často hrát roli ženy, byť jsem muž, ale mám větší koule než mnozí chlapy a ano, moje srdce pláče po domově za velkou louží, nikdy jsem v New Yorku nebyl a miluji ho, přitahuje mě jako magnet a nevnímám ČR jako domov, navzdory tomu, že když slyším litevštinu vibruje mi žilami a připadám mi, že mi koluje v žilách, na vzdor tomu, že miluji také zpěv ptákům a ptáčky obecně, přírodu, musím se jednou vrátit domů a to je tam…. Nejsem divný, špatný, proti přírodě nebo k smíchu… nemusím se za sebe stydět…

Jen… je to podivný pocit, když se jeden z vašich nejlepších kamarádů zeptá: "Nejsi náhodou Američan?" Asi bych byl raději Fin, mám je rád, fandím jim v hokeji, ale ježišikriste! Najednou děláte vše co je pro vás přirozené a vyleze z toho, že máte i stejné typické stravovací návyky, trávíte od dětství co jste mohli na net čas s Brity a Finy a přece… "Vole ty seš posranej ňujorčan nebo co?" "Proč?" Jak proč. Vždycky když vypadnu z role, kterou mi určilo okolí dopadne to stejně… tahle.
Jsem až příliš unavený, politika mě nezajímá, ale USA bych šel volit s chutí, tady mě sotva přemluví kvůli volbě prezidenta, víc se mě dotýká, co 'blázní' Trump, ostuda se Zemanem jako by se mě vůbec nedotýkala. "Kámo, žiješ tu. Týká se tě to." Jo, mělo by. Za ty roky jsem si pokoušel všemožně nakecat mnoho věcí, které by vám všem připadali přípustnější z politických důvodů mě budete nenávidět, když řeknu, že cítím v hlouby duše náležitost a pospolitost s 'newyorkers', zahrál jsem i vám spoustu rolí, s tím je konec. Dal jsem si konečně pořádně slovo a začal se poslouchat. No jo no. Možná jsem zrůdička s oběma pohlavími a k tomu Amík narozený v Česku, ale jsem jaký jsem, vy tohle mnozí slyšet nechcete, budete se vztekat… nestojím o to se odlišovat, ale musím s vámi v Česku žít.
Nejsem přistěhovalec, jsem tu 'narozenec', cizinec a přece zdejší, kvůli přetvařování jsem i tady na blogu.cz udělal spoustu skopičin, ale je mi 30, a teď mám slovo a říkám vám narovinu jak to je. Není to opovržení, ani neúcta, jen moje podstata.

Není pravda, že musím být hrdý na to, kde jsem se narodil nebo, že musím být Čech, protože to říkají moje papíry, není to urážka Česka. Kde se kdo narodí si nevybere a hrají roli všechny geny nejen ty známé, srdce neobelstíte. Možná jsem zdejší tady i tam, možná nikdy. Každopádně nehodlám si na něco hrát. I když teda někdy mám dojem.že jsem nezajímavý, že jsem nudný a chovám se trapně. Roky mi trvalo nestydět se být odlišný a je to úleva.

Jo já vím, občas jsem morous, no jo muset žít v cizím těle, v cizí zemi, nedobrovolně, v rodině, která utíká před pravdou a ignoruje jí, když se jí nehodí… způsobuje to deprese, ale já se snažím s nimi bojovat… jo já vím, nová adresa blogu, jenže tu hezčí si chci nechat na anglicky psané články. Blogger mi vadí v adrese. Pokud je doména delší než název blogu či jméno majitele a dominuje, adresa se nikam kloudně nevejde a blbě se pamatuje druhým, není to v pohodě. Už se stěhovat nebudu. Teda na blogu… samozřejmě se jednou vrátím domů. Takže, jsem občas trochu bručoun ale věřte, že mám rád lidi, mám rád vás. Nic proti Čechům a Česku nemám, ale nezlobte se, dal jsem slovo svému já skrze sebepoznání a dopadlo to takhle. Já se s tím smířil, a půlka depresí nenávratně zmizela. Zkuste to taky. A třeba se i sem vraťte pokud vás tenhle výkec, který možná nedával smysl, neodradil, budu rád, ale pamatujte, tady mám slovo já.

A PS: Transsexualita není sexuální orientace a nijak s ní nesouvisí, kdyby zas někdo chtěl vyhrožovat, že tu mojí uveřejní, tak tudy cesta nevede, ale klidně si to vyzvoňte, já se tím nijak netajím, jen prosím, nejdřív si zjistěte o čem vlastně budete mluvit a pak mluvte.

Já vím, občas působím trochu jako byhc měl schýzu a mění nálady a pak je to na článku vidět, ale zkuste si žít v přostředí, kdy vám proti vůli odmala vnucují roli, kterou nechcete hrát, musím 'sjednotit' a odnaučit se 'přehrávat' a být přirozený, pracuji na tom, všechno chce čas, ale kvůli tomuhle mám tento blog. Tentokrát bez šaškáren a masek. A sklamu rádobi 'Doktorky', mám jen tento a ten anglický, na víc čas nemám, bohužel, jak se začne žít internet jde trochu stranou, protože mimo něj je skutečný svět, ale takové dámy si mohou 'žblebtat' dál své konspirace, mě je to jedno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pepinotheimer pepinotheimer | 15. dubna 2017 v 5:09 | Reagovat

Zvláštní, až divné.

2 mr-mc mr-mc | 15. dubna 2017 v 13:41 | Reagovat

[1]: Škoda že´s to nerozvedl, takhle nevím v jakém smysl to myslíš a tak nevím jak reagovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama